Proč to (často) nefunguje: Top 5 symptomů neefektivního řízení

V českých podnicích potkáváme různé extrémy – od malých skladů, kde se díly hledají „po paměti“, až po moderní high-tech sklady s automatizací a 3D tiskem dílů. Většina firem je ale někde uprostřed – a tam se objevují stále stejné problémy:

Jak poznat, že něco není v pořádku?

Stav řízení náhradních dílů se nepozná podle jednoho čísla, ale podle kombinace ukazatelů. Jedním z nejčastěji sledovaných a zároveň snadno porovnatelných je Spare Parts Investment Ratio (SPIR), které ukazuje poměr hodnoty zásob k reprodukční hodnotě majetku.

Praktický příklad: Pokud podnik vlastní výrobní stroje v hodnotě 3 mld. Kč, rozdíl mezi 1 % a 3 % znamená, že ve skladu může ležet navíc až 60 milionů Kč mrtvého kapitálu – a přitom stále mohou chybět ty nejdůležitější díly.

A kdo za to odpovídá? To je často největší problém. Údržba ukazuje na nákup, nákup na údržbu, IT tvrdí, že „systém by to zvládl, kdyby ho někdo správně nastavil“. Do toho vedení mezitím tlačí na maximální OEE (celková efektivita zařízení), ale zároveň škrtí rozpočet na náhradní díly.

Co funguje: Základní principy efektivního řízení

Efektivní řízení náhradních dílů nestojí na zázračném softwaru, ale tam, kde jsou jasně nastavené principy a systematická práce s daty. Klíčem je správná klasifikace podle kritičnosti, která určuje, co mít vždy dostupné a co řídit jinak. Nezbytné je také jasné vlastnictví a správa dat, protože kvalitní data jsou základem pro rozhodování. Digitalizace a predikční modely pak umožňují optimalizovat zásoby a snižovat vázaný kapitál bez ohrožení spolehlivosti výroby.

Klíčem k efektivnímu řízení je správná klasifikace dílů. Nestačí pouze určit kritičnost, ale je důležité využít kombinaci metod:

• ABC analýza podle hodnoty dílů (A = vysoká hodnota, C = nízká hodnota);
• XYZ analýza podle spotřební předvídatelnosti (X = stabilní spotřeba, Z = nepravidelná spotřeba);
• Kritičnost podle dopadu na výrobu.

Díly tak lze jednoznačně rozdělit například na skupiny AX (vysoká hodnota, stabilní spotřeba) nebo CZ (levné, ale nepravidelně použivané). Díky tomu lze jasně určit, co držet vždy skladem, co jen na objednávku a co řešit alternativně (repas, sdílení mezi závody).

Kam směřuje řízení náhradních dílů v 21. století

Disciplína se mění z operativní na strategickou. Cíle jsou jasně měřitelné:

• Snížení zásob o 20–40 % při zachování dostupnosti.
• Dostupnost kritických dílů > 98 %, mrtvé zásoby pod 10 %.
• Dosáhnout service levelu přes 95 % (díl je dostupný na první pokus).
• Minimalizovat SPIR dle cílů společnosti – poměr hodnoty zásob náhradních dílů k reprodukční hodnotě majetku.
• Čas hledání dílu – z obvyklých 5–15 minut dnes na < 5 minut díky digitalizaci a jednoznačné evidenci.
• Udržitelnost a cirkulární ekonomika – repasování, recyklace, 3D tisk.

Vedle digitalizace se prosazují i nové formy spolupráce s dodavateli:

• Vendor Managed Inventory (VMI) – dodavatel drží zásobu přímo ve skladu zákazníka a garantuje její doplnění podle skutečné spotřeby. Firma tak snižuje vázaný kapitál, a přitom má jistotu dostupnosti.
• Service agreementy s dodavateli – smluvní vztahy, kde dodavatel zajišťuje nejen díly, ale i servisní zásahy, případně garantuje dostupnost kritických komponent v definovaném čase (např. garance dodávky do 4 hodin na skladu zákazníka).

Tyto modely ukazují, že management náhradních dílů už není jen otázkou interního skladu, ale je součástí širší strategie dodavatelského řetězce a partnerství – přímým dopadem na dostupnost a snížení vázaného kapitálu.

Jak začít: Doporučený postup pro firmy

Závěr: Náhradní díly nejsou jen věc skladu

Náhradní díly nejsou jen „šroubky na polici“. Jsou to investice, jež přímo chrání výrobu a peníze. Firmy, které je berou strategicky, mají méně výpadků, nižší náklady a spolehlivější výrobu.