EUDR v automotive: Kde se regulace skutečně potkává s dodavatelským řetězcem

Proč by se měl automotive sektor o EUDR zajímat 

EUDR není regulací automobilového průmyslu jako odvětví, ale jeho dodavatelských řetězců. Nařízení se zaměřuje na výrobky uváděné na trh EU nebo z něj vyvážené, přičemž rozhodující je původ komodit, jejich pohyb v dodavatelském řetězci a celní zařazení výrobků, nikoli účel nebo technická funkce finálního produktu.

Pro automotive sektor to znamená, že relevance EUDR se neposuzuje podle toho, zda podnik vyrábí vozidla, ale podle materiálového složení komponent, země produkce regulovaných komodit a role subjektu v dodavatelském řetězci. Nařízení se tak nezaměřuje na automobil jako finální výrobek, ale na jednotlivé vstupy a komponenty, které mohou být z regulovaných komodit odvozeny.

Jaké automobilové součástky se mohou dostat do působnosti EUDR

Z pohledu automotive praxe je klíčové posuzovat dopady EUDR na úrovni jednotlivých komponent, nikoli finálního vozidla. Nařízení se může vztahovat na součástky obsahující regulované komodity bez ohledu na jejich funkční význam, viditelnost nebo míru integrace do vozidla.

Typicky se jedná například o interiérové prvky na bázi dřeva nebo dřevních kompozitů, pneumatiky a další díly obsahující přírodní kaučuk nebo kožené interiérové komponenty.

Rozsah působnosti EUDR je vymezen kombinací regulované komodity a jejího zařazení pod příslušný HS kód uvedený v Příloze I nařízení. Použití „přírodního“ materiálu samo o sobě proto není rozhodující – přítomnost regulované komodity je nutné vždy posuzovat v návaznosti na celní zařazení konkrétního výrobku.

Z praktického hlediska doporučujeme u klíčových komponent obsahující regulované komodity (např. nové pneumatiky z přírodního kaučuku, kožené sedačky, dřevěné obložení) uvádět jejich konkrétní HS/KN/TARIC klasifikaci a průběžně sledovat každoroční aktualizace KN. Samotný automobil jako celek do rozsahu EUDR nespadá, pokud jeho HS/KN kód není uveden v Příloze I; posuzovány jsou vždy dotčené komponenty.

Současně však platí, že ne každá „guma“, „kůže“ nebo „dřevo“ automaticky spadá do režimu EUDR. Relevantní je například pouze kůže pocházející ze skotu, přičemž u dřeva se posuzuje pouze dřevní materiál ve smyslu nařízení, nikoli syntetické nebo alternativní materiály.

Posouzení, zda konkrétní automobilová součástka podléhá EUDR, je proto vždy nutné provádět s ohledem na konkrétní materiál, jeho biologický původ a vazbu na regulovanou komoditu a příslušný HS kód.

Dodavatelé, původ materiálů a globální rozměr automotive řetězce

EUDR pracuje s pojmem země produkce komodity, nikoli se zemí výroby automobilu nebo jeho jednotlivých součástek. Tento rozdíl je pro automotive sektor zásadní, protože výroba vozidel je typicky geograficky i smluvně oddělena od primární produkce komodit.

Dodavatelské řetězce v automotive jsou dlouhé, vícestupňové a často globální. Finální výrobce proto obvykle nemá přímý vztah k místu produkce komodity, ze které jsou jednotlivé komponenty odvozeny. Právě tato struktura je jedním z důvodů, proč EUDR klade důraz na průkazné sledování původu regulovaných komodit napříč dodavatelským řetězcem a na jasně definované datové toky a odpovědnosti.

Povinnost shromažďovat informace o původu komodity nese primárně hospodářský subjekt, který relevantní komoditu nebo výrobek z ní uvádí na trh EU (tj. vyrábí v EU nebo dováží do EU), případně jej vyváží z EU. Tento subjekt je povinen získat od svých dodavatelů klíčové informace o původu komodity, tyto informace uchovávat a zpřístupnit v rozsahu stanoveném nařízením. V celním procesu musí být zajištěna návaznost na prohlášení o náležité péči (DDS).

Tyto informace jsou zpřístupněny prvnímu následnému hospodářskému subjektu, který s výrobkem nakládá po jeho uvedení na trh EU. Tento následný hospodářský subjekt má povinnost příslušné informace uchovávat a na vyžádání je zpřístupnit. Další subjekty v dodavatelském řetězci se posuzují samostatně podle své role a velikosti. EUDR po novele tak zajišťuje kontinuity informací v dodavatelském řetězci, aniž by plošně přenášelo plný rozsah povinností na všechny subjekty, jak tomu bylo v původním znění nařízení.

Proč nestačí vědět, kdo je OEM a kdo Tier 1

Automobilový průmysl běžně pracuje s označeními OEM, Tier‑1, Tier‑2 nebo Tier‑3, která popisují postavení subjektů v dodavatelském řetězci z hlediska výroby a integrace komponent. EUDR však s touto terminologií nepracuje a žádné povinnosti z ní přímo neodvozuje.

Pro účely EUDR není rozhodující průmyslové označení subjektu, ale konkrétní regulatorní role, kterou subjekt v daném případě plní, tok výrobků, s nimiž nakládá, a velikost společnosti. V praxi tak může stejný podnik v různých situacích vystupovat jako hospodářský subjekt, následný hospodářský subjekt nebo obchodník, přičemž rozsah jeho povinností se může lišit případ od případu.

Současně nestačí posuzovat pouze smluvní pozice v dodavatelském řetězci. EUDR vyžaduje průkazné sledování původu regulovaných komodit napříč celým řetězcem a nepřipouští mísení s neznámým nebo nevyhovujícím původem. V praxi to znamená potřebu jasně nastaveného systému náležité péče, odpovědnosti a auditní stopu napříč články řetězce tak, aby byla splněna požadovaná transparentnost.

Správné posouzení použitelnosti EUDR v konkrétních obchodních situacích proto vyžaduje systematické interní mapování toků výrobků, rolí jednotlivých subjektů a jejich velikosti. Tyto faktory mají přímý dopad na nastavení smluvních vztahů, tok informací v dodavatelském řetězci a očekávání výrobců vozidel vůči jejich dodavatelům.

Role subjektů podle EUDR a jejich význam v automotive

Hospodářským subjektem je ten, kdo relevantní výrobek uvádí na trh EU, tedy jej vyrábí v EU, dováží do EU nebo vyváží z EU. Tento subjekt nese primární odpovědnost za splnění požadavků EUDR. U větších hospodářských subjektů to v praxi znamená povinnost provádět náležitou péči, shromáždit informace o původu regulované komodity a podat příslušné prohlášení.

Následným hospodářským subjektem je ten, kdo s relevantními výrobky nakládá poté, co již byly uvedeny na trh EU. Tato role je v automotive sektoru velmi častá, zejména u systémových dodavatelů nebo montážních a integračních závodů. Povinnosti následného hospodářského subjektu jsou zpravidla omezenější než u hospodářského subjektu a soustředí se na zajištění návaznosti na předchozí prohlášení a uchovávání informací stanovených EUDR, a to v rozsahu odpovídajícím jejich roli a velikosti.

Obchodník je subjekt, který relevantní výrobky nakupuje nebo prodává, aniž by je sám vyráběl nebo zpracovával. Rozsah jeho povinností je obecně užší a zaměřuje se především na uchovávání a zpřístupnění základních informací o výrobcích, jejich dodavatelích a předchozích stupních dodavatelského řetězce.

Závěr

EUDR v automotive nezavádí plošné povinnosti pro vozidla jako finální produkty. Rozhodující je, zda konkrétní komponenta samostatně spadá do rozsahu Přílohy I a obsahuje relevantní komoditu. V praxi to znamená zejména správnou klasifikaci  výrobků (HS/KN/TARIC), zavedení systému náležité péče, průkazné sledování původu regulovaných komodit bez mísení s neznámým či nevyhovujícím původem a podání prohlášení o náležité péči (DDS) správným subjektem v řetězci.